Vždycky jsem si myslela,
že bych byla ta, co tvrdí, že jen nešťastně upadla. Že bych prostě stáhla ocas
a s křečovitým úsměvem předstírala, že se vlastně nic nestalo. Že za to můžu
já. Že jsem v podstatě jen hloupá nešikovná ženská, co si špatně spočítala schody.
***
Krčila jsem se pod
stolem snad nekonečně dlouho. Z té krkolomné polohy mi začínaly pomalu dřevěnět
nohy. Nemohla jsem se pohnout. Nesměla jsem. Dýchala jsem tlumeně a škvírou
mezi ubrusem a nohou stolu jsem sledovala dění v místnosti. Viděla jsem dva
páry nohou. Jeden patřil ženě a druhý muži. Kdyby to byl němý film, myslela
bych si, že tančí. Dva kroky vzad, jeden dlouhý krok dopředu. Tohle byl ale
trochu jiný tanec. Tanec o holý život.
Prosila ho, aby přestal.
Neslyšel ji. Zvuk tříštícího se skla. Vzlyky. Ticho. Napětí. Výkřik do tmy.
Sevřela jsem dlaně v pěst. Klouby mi bělely napětím i silou sevření. Bušilo mi
srdce, měla jsem pocit, že musí každou chvíli prasknout. Teď ještě ne, ještě
chvíli.
,,Ty malá děvko, podívej
se, jakej máš doma bordel! Že se nestydíš, ty líná svině! Koukej se mi do očí,
když s tebou mluvím!” Ozvala se rána. Jakoby někdo plesknul syrovým kusem masa
o kuchyňskou linku. Zatajila jsem dech a v duchu jsem si namlouvala, že tohle
ještě nebyla smrtelná rána, že ta by zněla podstatně hůř…
,,Prosím…,” ozvaly se
vzlyky nedaleko od mého úkrytu. Drásalo mi to srdce, ale ještě nenastala ta
správná chvíle. Ve vzduchu byl cítit pot, mísil se s pachem strachu. Ten jsem
za ty roky znala až důvěrně dobře. Místností se rozlehlo cvaknutí kovu. Jen na
okamžik se mě zmocnila hrůza. Došlo mi, že nedrží v rukou zbraň, ale rozepíná
si opasek. Viděla jsem, jak ji chytl za nohu a smýkal s ní po podlaze až
doprostřed místnosti. Bránila se. Tichem se rozléhalo skřípění nehtů o podlahu.
Zvuk trhající se látky. Vzlyk. První rána páskem. Tiše zaúpěla. Věděla,
že pokud bude hlasitě naříkat, bude to jen a jen horší. Nechala jsem ho ještě
párkrát udeřit. Ujistila jsem se, že mám správně nasazené rukavice. Opatrně
jsem natáhla ruku a ve tmě pod stolem jsem nahmatala kuchyňský nůž. Sevřela
jsem ho pevně v dlani a s vědomím, že držím zbraň, se mě zmocnil pocit úlevy.
Nenápadně jsem se vyplížila ze svého úkrytu. Začala křičet, aby odpoutala
pozornost od mého stínu, který se neslyšně plížil po obvodu zdi.
,,Ječ si jak chceš, ty
krávo. Myslíš si, že ti někdo pomůže? Že tě někdo uslyší? Na takový jako seš ty
se každej akorát vysere!” Viděla jsem, jak ji udeřil do obličeje. Ozvalo se
jemné křupnutí. Zlomil jí nos. Zaskučela jako raněné zvíře a schoulila se do
klubíčka. To ho vydráždilo ještě víc. Začal do ní kopat.
,,Ty čubko, myslíš si,
že se schováš? Myslíš si, že ti to pomůže, ty líná svi…,” jeho výkřik zůstal
viset kdesi v té černočerné tmě. Přiskočila jsem k němu a vší silou mu zabodla
nůž do hrudi. Ve tváři se mu mihnul překvapený výraz. Celou dobu si myslel, že
se akt ponížení a trýznění odehrává jen mezi čtyřma očima jako vždycky. Zalapal
po dechu, podlomila se mu kolena a košile začínala rudnout. Vyvalil oči a
zachroptěl. Možná se pokoušel na poslední chvíli prosit o odpuštění. Dost možná
jí chtěl jen naposledy vynadat.
,,Dobré ráno, drazí
kolegové a drahé kolegyně. Vítejte na našem pravidelném pondělním zasedání. Než
začnu hovořit o interních záležitostech, ráda bych vám představila vaši novou
kolegyni. Nino?” zapátrala pohledem po zasedací místnosti. Nesměle jsem zvedla
ruku.
,,Ehm, to jsem já,” začala jsem nesměle. ,,Jmenuji
se Nina Tešlárová, před pár dny jsem se přistěhovala ze západních Čech a velmi
mě těší, že mohu pracovat společně s vámi a poskytovat tak pomocnou ruku všem
potřebným,” pousmála jsem se a kývla na pozdrav všem mým novým kolegům. Nina,
Helga, Sára… Měla jsem za sebou už nespočet identit. Jen tak pro jistotu. Ne že
bych to potřebovala. Byla jsem nejlepší svého druhu. Takřka neviditelná
pomstychtivá zrzka, která byla ve správný čas na správném místě. Podsvětí
už po mně řadu let natahovalo lačně ruku, já ale zůstávala věrná svému poslání.
Až do morku kostí. Do posledního dechu.
Přidělili mi malou
kancelář na konci chodby. Bylo s podivem, že takový zapadákov měl své
vlastní krizové centrum. Sotva jsem dosedla, zobrazila se mi na displeji
přijatá zpráva.
,,V pohodě?” stručně a
jasně, to byl celý Baron.
,, Jako vždycky,” rychle
jsem nacvakala odpověď a mobil zasunula do vnitřní kapsy kabelky. Snažila jsem
se být celkem nenápadná řadová sociální pracovnice. Počestný kostýmek, na nose
brýle. Zkrátka nejdůležitější bylo nevzbuzovat pozornost. A falešný doklady
byly prostě jistota. Když jsem začínala, jela jsem na vlastní pěst. Tenkrát
jsem narazila na Barona. Chystala jsem se zrovna oddělat dalšího z těch
povedených manžílků, když v tom mi uprostřed noci do bytu vtrhnul cizí chlápek,
aby mi vysvětlil, že tenhle kus patří jim. Neměla jsem nic proti, nemusela jsem
si špinit ruce. Tu noc mě odvezl k Baronovi. Měla jsem slušně sevřený půlky
strachem, ale Baron byl fajn chlap. Vysekl mi poklonu, ale objasnil mi, že
takhle to dál nejde, že jsem na nejlepší cestě do lochu. A tak mi začal
poskytovat falešný doklady. Dával mi tipy na lokality i na rodiny. Tahal za
justiční nitky, jak bylo potřeba. Naštěstí jsem byla dost dobrá a nikdo si mě
nevšimnul. Jak říkal Baron, byla jsem nejlepší svýho druhu.
,,To máme dneska
nádherně, že jo?” usmála se zdvořile kolegyně a odložila si na můj stůl hrníček
s kávou. ,,Vítejte v našem týmu,” spiklenecky na mě mrkla a zachrastila
klíčema. ,,Tyhle budou vaše. Jsou tam klíče jak od budovy, tak od kartotéky, ta
vás teď bude zajímat asi nejvíc.”oznámila mi a odcupitala k masivní skříni na
konci místnosti. Vsunula klíč do zámku, párkrát jím otočila a vysunula první
šuplík.
,,Tohle vás asi nebude
moc zajímat, jsou to převážně staré případy domácího násilí v našem městě a
přilehlých obcích.” Znovu zachrastila klíčema a odemkla druhý šuplík se
složkami. ,,No a tohle jsou aktuální případy. Však vám nemusím nic říkat, máte
ten diplom a kurzy. Sama nejlíp víte, že ty ženský sem nerady chodí. A že se za
to stydí. Občas nám je sem pošlou z nemocnice nebo z pohotovosti, někdy musíme
dojet my tam a tu ženskou si sami převzít. Ale málokdy chce. Je to těžký,”
uznale kývla hlavou a položila mi klíče na stůl.
,,Děkuji,” pokusila jsem
se o přívětivý úsměv a pohledem jsem se ji snažila přimět k odchodu. Nemohla
jsem se dočkat, až zůstanu v místnosti sama a budu se tak moct pustit
naplno do práce. Čas byl totiž můj největší nepřítel. Nechtěla jsem přijít
pozdě. Jakoby vyslyšela moje prosby, zvedla hrníček, kývla na pozdrav a zmizela
na chodbě. S úšklebkem jsem setřela ze stolku kruh, který tu po její kávě
zůstal, a vydala jsem se ke kartotéce.
Věděla jsem, že mám hledat jméno Králová. Baronovy instrukce bývaly sice
stručné, ale dokonale přesné. Králová Zuzana. Vytáhla jsem složku ze šuplíku a
znova usedla za stůl. Zapnula jsem počítač. Byla jsem poučená o tom, že někteří
klienti jsou již zanesení do databáze, jména některých však zatím ulpívala
pouze na kusech papíru.
KRÁLOVÁ,
Zuzana
8. 5.
1982, Chrudim
tel.
číslo: 604 286 683
5. 1. 2015
Nemocnice Chrudim - fractura mandibulae - pád ze schodů
po
následném rozhovoru s pracovnicí Krizového centra poškozená přiznala, že
zranění bylo zapříčiněno úderem pěstí, odmítla pobyt v Azylovém domě
6. 7. 2015
Nemocnice Chrudim - commotio cerebri - uklouznutí
po následném rozhovoru s pracovnicí
Krizového centra poškozená přiznala, že zranění bylo zapříčiněno násilným
jednáním ze strany manžela, souhlasila s docházením do Krizového centra a s
odbornými konzultacemi
Hm, pěknej ptáček ten
Král. Na účtu pár pojišťovacích podvodů a navíc bije vlastní ženu, ubožák. V
počítači jsem našla pár záznamů ze sezení, která zatím proběhla. Celkem byla
tři, nic moc téměř po roce. Asi má pořád strach. Věděla jsem, že nemá cenu oběť
kontaktovat telefonicky. Manžel by v telefonu objevil cizí číslo a mohlo by to
podnítit jeho agresi. Rozhodla jsem se tedy pro osobní návštěvu. Ze záznamů
jsem vyčetla, že manžel bývá ve všední dny od osmi do pěti v práci. Rozhodla
jsem se, že to risknu.
,,Jdu do terénu, vrátím se kolem oběda,”
ohlásila jsem v protější kanceláři.
,,Jasně,” ozvalo se od pracovního stolu.
Vyšla jsem na náměstí.
Ovál mě příjemný závan téměř letní atmosféry. Ve vzduchu byla cítit káva.
Neodolala jsem a navštívila jsem kavárnu ležící těsně vedle centra.
,,Dobrý den, jedno latte s sebou, prosím,”
objednala jsem si a trpělivě vyčkávala. Kofeinový doping se hodí vždycky. I
když jsem v roli sociální pracovnice nabízející lehce podpultové služby byla
dlouho, pořád jsem nebyla natolik otrlá, abych dokázala klientům čelit naprosto
bez nervozity a lehčích výčitek svědomí. Věděla jsem, že moje poslání je
správné, stála jsem si za svými činy. Ne vždy to ale bylo lehké.
Po chvíli chůze jsem s
téměř dopitým latte v ruce stanula před nádhernou vilou. Vida, na první pohled
by asi nikdo neřekl, že tu bydlí týraná žena a nepovedená parodie Christiana
Greye. Ale tak to bylo vždycky. Pojišťovací podvody udělaly svoje. U vily se
tyčil altán a nedaleko od něj se rozléhal krytý bazén. Dům snů. Škoda jen, že s
manželstvím to tak nějak nevyšlo.
(9/2017)
Komentáře
Okomentovat