Dot Hutchison
SBĚRATEL MOTÝLŮ
Kniha Sběratel motýlů je jednou z novinek letošního roku, ačkoliv světlo světa spatřila již roku 2016, českého překladu se dočkala až (už) roku 2017. Jedná se o dílo americké spisovatelky Dot Hutchison a mají ho následovat další dvě knihy. O autorce jsem moc informací nenašla, takže předpokládám, že patří k nováčkům na literární scéně, pokusím se tedy nebýt moc kritická.
Děj knihy je.... úporně se snažím najít to správné slovo. Překvapující? Šokující? Tvrdý? Zvrhlý? Udělejte si úsudek sami, ponořte se do životního příběhu hlavní hrdinky Inary, která se vlastně vůbec nejmenuje Inara, což teď není podstatné, a nechejte se společně s ní unést do Zahrady, do prapodivného organismu, který se podřizuje svému Zahradníkovi. Staňte se jedním z Motýlů a nahlédněte do tamního řádu a pravidel. Pokuste se společně s Inarou uniknout... přežít.
Zformulovat svůj názor na Sběratele motýlů není jednoduchá záležitost. Přečetla jsem hodně knížek a většinou mi nedělalo problém, vytvořit si o nich nějaký úsudek, s touhle je tomu trochu jinak. Před asi deseti minutami jsem ji dočetla a stále nemohu dojít k závěru, jestli se mi líbila či nikoliv. Jisté je ale to, že mě dokázala skvěle vtáhnout do děje a že jsem ji neskutečně hltala (navzdory jejím asi 350 stranám jsem ji přečetla za necelé dva dny). Není už tohle samo o sobě důkaz dobře napsané knihy? Hlavní hrdinka mi byla sympatická, líbila se mi její drzost a neohroženost. Zaujala mě také postava Desmonda (Zahradníkův mladší syn), která pro mě měla neuvěřitelný aktuální potenciál, vždyť po světě chodí tolik lidí, kteří se bojí ze sobeckých důvodů zakročit proti bezpráví. Celkově se mi líbila dějová zápletka, jednalo se o něco neobvyklého, nicméně jsem se nemohla chvilkami ubránit tomu, že postavu Averyho srovnávám s Christianem Greyem z Padesáti odstínů. Kdyby v knize bylo o něco míň sexuálně laděných scén (což je asi složité vzhledem k Zahradníkově poruše), ohodnotila bych ji lépe, jelikož to byly právě tyto scény, které ji v mých očích stylisticky snižovaly. Zpočátku mi také dělal problém styl vyprávění v přítomném čase, ale jakmile začala hlavní hrdinka vzpomínat, chytila jsem se. Na závěr bych chtěla vyseknout poklonu překladatelce knihy především za zdařile přeložené dialogy mezi děvčaty, které působily přirozeně a čtivě.
A to je asi vše. Přečtěte si Sběratele motýlů a uvidíte, jestli mi dáte za pravdu. Myslím si, že je to kniha, se kterou byste to měli risknout.
♥ ♥ ♥ ♥ ♥
Ukázka z knihy:
Musíte pochopit, že to jméno jsem mu nedala ze strachu nebo s obdivem, nebo z jakéhosi mylného pocitu sounáležitosti. Já ho tak totiž nepojmenovala. Jako všechno ostatní na tom místě vzniklo z přediva naší nevědomosti. Co jsme nevěděly, bylo vytvořeno, a co nevzniklo, přestalo být důležité. Je to vlastně pragmatické, řekla bych. Vřelí, milující lidé, kteří potřebují cítit uznání druhých, po čase propadnou stockholmskému syndromu, a my ostatní se staneme pragmatickými.
U druhých jsem zažila jedno i druhé – a osobně volím pragmatismus.
To jméno jsem poprvé zaslechla první den v Zahradě. Přišla jsem sem s hroznou bolestí hlavy, horší než veškeré kocoviny, které jsem zažila kdy dřív. Nejprve jsem vůbec nedokázala otevřít oči. Bolest mi vystřelovala lebkou při každém nádechu, nedej bože při pohybu. Musela jsem zasténat, protože jsem najednou ucítila chladný, vlhký kus látky na čele a očích a hlas, který mi říkal, že se nemusím bát, protože je to jen voda.
Nebyla jsem si jistá, co mě znepokojovalo víc: to, že se tato
žena zřejmě často musela obávat nejhoršího, nebo to, že to
byla žena. Ve dvojici, která mne unesla, totiž žádná žena nebyla, tím jsem si byla jistá.
Ucítila jsem, jak mne kolem ramen jemně ovinula cizí paže a pomohla mi se posadit, a cizí ruka mi ke rtům přitiskla sklenici.
„Je to jen voda, slibuju,“ řekla znovu.
Pila jsem. Nezáleželo mi na tom, jestli je to „jen voda“, nebo ne.
„Dokážeš spolknout prášek?“
„Ano,“ zašeptala jsem, a i ten slaboučký zvuk způsobil, že
mi lebkou projel rozžhavený hřeb bolesti.
„Tak otevři pusu.“ Poslechla jsem a na jazyku jsem ucítila
dvě ploché tabletky. Pak jsem znovu dostala napít. Poslušně jsem je spolkla a vší silou jsem se pokusila nepozvracet, když
mě cizí žena zase jemně položila na chladné prostěradlo
a pevnou matraci. Nic dalšího dlouhou dobu neříkala, dokud
jsem na očních víčkách nepřestala vnímat tanec barevných
světélek a nezačala jsem se sama hýbat. Pak žena sundala
látku, kterou jsem měla zakrytý obličej, a než jsem přestala
mrkat, chránila mi oči rukou před světlem připevněným na
stropě.
„Tohle už jste párkrát dělala,“ zakrákala jsem.
Podala mi sklenici s vodou.
I když seděla shrbená na stoličce vedle postele, bylo mi
jasné, že je to vysoká žena. Měla dlouhé, šlachovité nohy
a svaly jako Amazonka. Vlastně připomínala lvici, protože seděla přikrčená jako kočka. Žlutohnědé vlasy měla učesané do jakéhosi složitého uzle na temeni a byl tak dobře vidět ostře řezaný obličej a temně hnědé oči, které vysílaly zlatavé záblesky.
Na sobě měla hedvábné černé šaty s vysokým límcem,
který jí obepínal krk.
Moje upřímné ocenění přijala jakoby s úlevou. Nejspíš to
bylo lepší než vřeštící hysterky, které tu určitě párkrát předtím také potkala.
„Jmenuji se Lyonette,“ řekla mi, když jsem si ji pořádně prohlédla a věnovala se zase sklenici vody. „Nemusíš mi říkat svoje jméno, protože ho stejně nebudu moct používat. Nejlíp bude, když ho zapomeneš, pokud to dokážeš.“
„Kde to jsme?“
U druhých jsem zažila jedno i druhé – a osobně volím pragmatismus.
To jméno jsem poprvé zaslechla první den v Zahradě. Přišla jsem sem s hroznou bolestí hlavy, horší než veškeré kocoviny, které jsem zažila kdy dřív. Nejprve jsem vůbec nedokázala otevřít oči. Bolest mi vystřelovala lebkou při každém nádechu, nedej bože při pohybu. Musela jsem zasténat, protože jsem najednou ucítila chladný, vlhký kus látky na čele a očích a hlas, který mi říkal, že se nemusím bát, protože je to jen voda.
Nebyla jsem si jistá, co mě znepokojovalo víc: to, že se tato
žena zřejmě často musela obávat nejhoršího, nebo to, že to
byla žena. Ve dvojici, která mne unesla, totiž žádná žena nebyla, tím jsem si byla jistá.
Ucítila jsem, jak mne kolem ramen jemně ovinula cizí paže a pomohla mi se posadit, a cizí ruka mi ke rtům přitiskla sklenici.
„Je to jen voda, slibuju,“ řekla znovu.
Pila jsem. Nezáleželo mi na tom, jestli je to „jen voda“, nebo ne.
„Dokážeš spolknout prášek?“
„Ano,“ zašeptala jsem, a i ten slaboučký zvuk způsobil, že
mi lebkou projel rozžhavený hřeb bolesti.
„Tak otevři pusu.“ Poslechla jsem a na jazyku jsem ucítila
dvě ploché tabletky. Pak jsem znovu dostala napít. Poslušně jsem je spolkla a vší silou jsem se pokusila nepozvracet, když
mě cizí žena zase jemně položila na chladné prostěradlo
a pevnou matraci. Nic dalšího dlouhou dobu neříkala, dokud
jsem na očních víčkách nepřestala vnímat tanec barevných
světélek a nezačala jsem se sama hýbat. Pak žena sundala
látku, kterou jsem měla zakrytý obličej, a než jsem přestala
mrkat, chránila mi oči rukou před světlem připevněným na
stropě.
„Tohle už jste párkrát dělala,“ zakrákala jsem.
Podala mi sklenici s vodou.
I když seděla shrbená na stoličce vedle postele, bylo mi
jasné, že je to vysoká žena. Měla dlouhé, šlachovité nohy
a svaly jako Amazonka. Vlastně připomínala lvici, protože seděla přikrčená jako kočka. Žlutohnědé vlasy měla učesané do jakéhosi složitého uzle na temeni a byl tak dobře vidět ostře řezaný obličej a temně hnědé oči, které vysílaly zlatavé záblesky.
Na sobě měla hedvábné černé šaty s vysokým límcem,
který jí obepínal krk.
Moje upřímné ocenění přijala jakoby s úlevou. Nejspíš to
bylo lepší než vřeštící hysterky, které tu určitě párkrát předtím také potkala.
„Jmenuji se Lyonette,“ řekla mi, když jsem si ji pořádně prohlédla a věnovala se zase sklenici vody. „Nemusíš mi říkat svoje jméno, protože ho stejně nebudu moct používat. Nejlíp bude, když ho zapomeneš, pokud to dokážeš.“
„Kde to jsme?“
Zdroj ukázky: http://www.albatrosmedia.cz/tituly/36926391/sberatel-motylu/
Komentáře
Okomentovat