Knihomolův koutek (4): Šedá je barva naděje


ŠEDÁ JE BARVA NADĚJE

Irina Ratušinská


    Šedá je barva naděje je knihou ruské básnířky a prozaičky Iriny Ratušinské. Kniha byla poprvé vydána roku 1989 v Anglii, u nás spatřila světlo světa až v roce 2001. Jedná se o autobiografii, Irina Ratušinská  byla nejmladší ženou, jež se z politických důvodů ocitla v lágru v bývalém Sovětském svazu.  Již na začátku knihy autorka čtenáře ujišťuje o tom, že vše, co je v knize obsaženo, je pravda. Přiznává se sice k tomu, že změnila jména některých postav ve snaze chránit je, z čehož vyplývá, že se jedná se pouze o ty osoby, které jí podaly pomocnou ruku. Ti, kteří ji trýznili a házeli jí klacky pod nohy, nesou svá skutečná jména, to abychom si na ně mohli hezky ukázat prstem. Navzdory tomu, že byla roku 1982 odsouzena na dvanáct let (jedná se o nejvyšší trest, který byl po Stalinově smrti roku 1953 udělen ženě za politickou činnost), není její autobiografie nijak zahořklá a pochmurná, naopak překypuje energií, touhou žít a přežít a autorka si neodpouští ironické poznámky.
    Jsem si jistá tím, že jste přečetli již mnoho knih podobného ražení, ať už od Solženicyna nebo dalších autorů, ať už z prostředí gulagu nebo koncentračního táboru. Tahle kniha je ale v mnohém jiná. Její děj nás zavádí do tzv. Malé zóny, což je v podstatě tábor pro politické vězně, jejichž režim má některá svá specifika. Zvláštním je už to, že se v tomto tvrdém prostředí setkáváme s hrdinkami ženského pohlaví. Samy vězeňkyně se chovají oproti ostatním hrdinům poněkud neobvykle, snaží se, zachovat si lidskou tvář, nepodvolují se nikomu a ničemu a prostřednictvím vzdoru se snaží vydobýt si pár "privilegií", ať už se jedná o držení hladovky kvůli tomu, aby ty nemocné nemusely do korekce, nebo o odmítání identifikačních štítků.
    Neváhejte, využijte pochmurného skoro zimního počasí a rozšiřte si obzory!

♥ ♥ ♥ ♥ ♥ 
 

Komentáře