ZBLÁZNILA SES?
Jana Franče Jirásková
Jana Franče Jirásková je současná česká autorka, zasloužilá maminka pěti dětí a mimo jiné i knihovnice. Nejprve začala publikovat své povídky, poté došlo i na díla většího rozsahu, mezi které patří i román Zbláznila ses? z roku 2016.
Dalo by se říci, že tento román je částečně autobiografický, stejně jako autorka má i hlavní hrdinka čtyři děti (páté je na cestě). S nadsázkou bychom mohli tvrdit, že právě ono páté dítě je jedním ze zdrojů peripetií v životě hrdinky. Jeho otcem je o několik let mladší Filip a tím je položen základ první linie příběhu. Je hrdinka připravená na to, mít další dítě, navíc s o tolik mladším mužem? Jaké city k ní Filip vlastně chová, myslí to s ní vážně? Zůstane s ní, nebo dá přednost svým vrstevnicím? A jak se sama vyrovná s tím, že bude znova matkou? Druhá dějová linie nás zavádí do minulosti. Hrdinka se prostřednictvím absurdních snů setkává se svou matkou, s níž má nevyřízené účty a velmi komplikovaný vztah. Nakonec se v závěru knihy setkají tváří v tvář. Ale naleznou k sobě cestu?
Upřímně se přiznám, že by mě v životě nenapadlo pořídit si tuhle knihu. Na základě uváděných popisů bych si troufla tvrdit, že je cílená na starší věkovou skupinu čtenářek. Přeci jen, ještě nejsem matka, nejsem ani vdaná a měla jsem tedy pocit, že mi kniha nemůže nic říct. Nicméně dostala jsem ji darem a kolem Vánoc jsem na čtení měla dostatek času, rozhodla jsem se tedy, že jí dám šanci. První, co mě uchvátilo, byl jednoznačně styl autorky. Nádherná čeština, která je svižná, přirozená a dovede vtáhnout do děje. Pravda je, že mi ze začátku dělaly trochu problém hovorovější výrazy, člověk není zvyklý na to, vidět je v psané formě, ale nakonec vám to ani nepřijde a tím spíš budete knihu vnímat jako něco reálného, jako něco, co se skutečně děje. V internetových diskuzích jsem často nacházela výtky ohledně snů hlavní hrdinky, které mnohé čtenáře neoslovily. U mě tomu bylo naopak a chtěla bych tímto vyseknout autorce poklonu, protože na napsání něčeho takového potřebovala koňskou dávku fantazie.
V závěru mohu knihu jedině doporučit, a to nejen zasloužilým maminkám a dámám kolem čtyřicítky. Neotřelý příběh s ještě neotřelejším podáním zaujme jistě všechny ženy všech věkových kategorií. A pokud jste si letos řekli, že na příští Vánoce budete kupovat dárky s předstihem, je tohle ideální typ na knihu ať už pro maminku nebo tetu.
♥ ♥ ♥ ♥ ♥
Ukázka z knihy:
IV.
20. březen – pondělí
21:00
Autorskej večer Jesmíny a její sestry.
Nechtělo se mi sem ani trochu, ale nakonec jsem se přemohla. Jesmína čte
z pomuchlanýho čtverečkovanýho papíru báseň:
„Ráno vonící po mateřídoušce
v mysli doznívá vytí psů
všude je ticho
které protneš až broušením
nožů a skřípěním střepů zrcadel
strach kluzký jako
mýdlová pěna
a přece zařízneš
hluboko…“
Předtím předeslala, že ta báseň je věnovaná její dlouholetý přítelkyni – mně.
Muž v červenym baretu (lehce
prošedivělej vysokej fešák) jí nese žlutou růži. Její o pět let starší
sestra brnká na kytaru něco, co zní jako Dajána bláhová po odvykací kúře
na prahu přechodu. Sestra k tomu naštěstí nezpívá. Jesmína se usmívá.
Všichni tleskají. A je po všem. Servírka roztáčí další piva. U stolečků
si většina pobrumlává, jakej to byl fajn večer. Tmavěrudovlasá paní
svěřuje svojí kamarádce šeptem, že ji už nějak „tyhle intelektuálna“
neoslovujou.
21:30
Ke mně se znenadání přitočil Červenej baret.
„Ta báseň o vás byla naprosto výstižná,“ soudí.
(Jak k takovýmu závěru došel, když mě vidí prvně v životě?)
Jesmína hned za ním v závěsu.
„Od tak vnímavého a citlivého člověka,
jako jsi ty, si pochvaly nesmírně cením,“ cení na něj svý dokonalý zuby a
strká mu pod nos prsa, který jí lezou z výstřihu.
Říkám, že nevim, že bych si tu báseň
musela přečíst znova a v klidu. Jesmína mi teda daruje ten sežmoulanej
papír s dopsaným věnováním: „Otevřít oči ještě neznamená vidět – navždy
tvoje Jesmína.“
22:30
Do košíčku na lednici, k nezaplaceným
složenkám a výpisum z účtů, přihazuju to nesmírný Jesmíny moudro a z
lednice vyndávám špičku loveckýho salámu. Pomalu ho žvejkám. Jen tak,
samotnej. Blahořečím si, že jsem se vymluvila na bolest hlavy, a vyhnula
se tak pokračování bujarýho večírku. Nejmíň pět lidí se Jesmíny určitě
zeptalo na její zvláštní pseudonym, jeho původ a důvod (vadí jí snad
její civilní jméno Irena?) a dalších pět se asi zajímalo o to, od kolika
let píše poezii a kde se v ní bere smysl pro tak neobvyklý vidění
světa. Její sestra se tam, předpokládám, trochu vyplakala na rameni
nějakýmu lehce obéznímu pánovi (že vyrůstat odjakživa ve stínu mladší
sestry je potupný) a hodně se pozvracela těsně před zavírací dobou.
Prostě jako vždycky.
2:58
Ze spaní mě vytrhlo pípnutí telefonu. Přijatá zpráva:
„Sedím v otevřeným okně se sklenkou
červenýho vína a myslím na tebe. Dík, žes přišla. Červenej baret je
nadpřirozeně živočišnej. J.“
Pousměju se. Nadpřirozeně živočišnej?
Těžko říct, co si pod tim představit. Myslim na Jesmínu, na to, jak je
to s ní těžký od tý doby, co se, jak tvrdí, našla. Jako kdyby se už
vůbec nepohybovala v reálnym světě. Asi rok zpátky nemluví o ničem jinym
než svejch básních, kresbách a projektech. Nejvíc jsem si užila s
„Ženou v okovech“, kde mělo jít o recitaci prej avantgardních básní,
která by se prolínala s orgastickými výkřiky, vzlykáním a vzdechy.
Hlavní protagonistka (Jesmína v bílym kombiné a blonďatý paruce) by při
tom byla za ruce připoutaná ke kovovýmu čelu starý nemocniční postele a
během deklamace by ji muž zahalenej v kápi políval střídavě červenym
vínem a vodou. V pozadí by hrála žena na harfu a na podlaze by po celý
scéně poskakovaly a vlnily se nafouknutý červený a černý balónky. Na
„Ženu v okovech“ zatím naštěstí nedošlo.
3:37
Dvojí bouchnutí dveří, mlasknutí dvířek
od lednice a klení Prostřednídcery: „Do prdele, kdo mi snědl ten
salám?!“ (Jí? Ach jo, škoda, že je na zejtra objednaná na oční a
neodjela tim pádem na intr…) Vrátila se právě z večírku, kde se zaručeně
nečetla poezie, ale někdo se tam zřejmě někomu na rameni opilecky
vyplakal a někdo se určitě pozvracel. Prostě jako vždycky.
Zdroj ukázky:
https://www.spisovatelskelisty.cz/jana-france-jiraskova/zblaznila-ses-ukazka-z-knihy/
Komentáře
Okomentovat