První, co mě v souvislosti s knihou Eleanor se má vážně skvěle napadlo, bylo to, že by tenhle název Sheldon Cooper z The Big Bang Theory nejspíš nepochopil. Já ale nepatřím k lidem Shledonova formátu a jistou formu nadsázky jsem poznala na první dobrou. O knize jsem se dozvěděla od jedné ze svých studentek a okamžitě ve mně vzbudila zvědavost. Ale to ve mně budí všechny knihy, o kterých jsem nikdy neslyšela. Jenže u Eleanor to byl právě název, který mé zvídavosti dal mnohem silnější podnět. Vlastně jsem se za daných okolností zachovala podobně jako samotná hrdinka románu, která se řídí následujícím:
Ráda čtu, ale nikdy nevím, jakou literaturu si vybrat. Na světě je tolik knih - jak má člověk poznat, že jsou dobré? Jak má vědět, které budou vyhovovat jeho vkusu a zájmům? Proto vždycky sáhnu po první knížce, kterou vidím.Já v tomhle případě sáhla po „první knížce, o které jsem letos slyšela“ a rozhodně toho nelituji.
Dalším překvapením pro mě bylo to, že se jedná o prvotinu skotské autorky Gail Honeymanové. To, že je kniha spisovatelčiným debutem se totiž vůbec neodrazilo na její kvalitě. Ba naopak. Podobný názor jistě sdílí i filmoví producenti, kteří se rozhodli, že dostanou Eleanor na plátna kin, což neznamená nic jiného než to, že o téhle podivínské introvertce ještě uslyšíme.
A teď už k samotné knize. Od románu jsem čekala neskutečně mnoho. Nevím, jestli to bylo názvem nebo tím, co jsem si o něm přečetla na internetu. Po zdolání první stránky jsem byla doslova nadšená, nadšení ale na první stránce také zůstalo. Vlastně netuším, co se stalo. Možná mé představě o Eleanor odpovídala právě jen ta první strana sršící lehkou ironií, vtipem a lehkostí. Kupodivu mi to ale nezabránilo v tom, abych četla dál. A tak jsem se naučila přijmout Eleanor takovou jaká je, i když se poněkud rozcházela s očekáváním, které jsem od románu měla.
Kdo že to ta Eleanor vlastně je? Eleanor je NIKDO a zároveň NĚKDO. Nenápadná bytost s bohatým a podivným vnitřním světem, která si libuje v klasické filologii a ve svých rituálech. Ze všech sil se snaží splynout s davem a žít si spokojeně ve své malé ulitě, nedaří se jí ale zbavit se strašáka v podobě vlastní matky. Když se Eleanor začne svět pozvolna otáčet vzhůru nohama, čtenář si toho sotva povšimne. Těžko říct, co za změnou vlastně stojí. Zčásti je to nejspíš kamarád Raymond, lví podíl ale na zvratu mají i muzikant a hrdinčin šéf Bob. Eleanor si musí projít doslova peklem, aby se zbavila démona vlastní matky a strašáků z minulosti. Můžete se ale těšit na to, že se ze zpočátku „zakuklené“ Eleanor na konci knihy stane nádherný motýl.
Kniha se rozhodně bude líbit všem podobně „ulítlým“ introvertům, kteří se v podivínské Eleanor jistě čas od času najdou. Mohla by ale také zaujmout zájemce o romány psychologického ražení, protože Eleanor v podstatě není nikdo jiný než osoba, která se se snaží vnitřně zpracovat problematickou a děsivě temnou minulost.
Nejspíš bych ji ale nedoporučila jako vyloženě oddechovou četbu. Eleanor má v sobě zkrátka něco, co vás přiměje se zamyslet, šokuje vás, a ještě dlouho ve vás bude doznívat. Řekla bych, že právě tyhle rysy u oddechové četby nejsou příliš žádoucí. Dokladem mého tvrzení může být následující citát z knihy:
Existuju, nebo ne? Často si říkám, že snad ani nejsem, že si mě jen vymyslela má vlastní fantazie. Někdy mám dojem, že jsem se zemí jen slabě spojená, že vlákna, která mě poutají k naší planetě, jsou tenká jako pavučinka, jako cukrová vata. Stačil by mohutný poryv větru a já bych se utrhla, vznesla a odletěla jako nadýchané chmýří z pampelišky.
♥ ♥ ♥ ♥ ♥
Komentáře
Okomentovat