V mlze

Povídka obsadila 3. místo v Literární soutěži Jakuba Arbesa.

            Na perón se pomalu snášela těžká mlha. Stmívalo se a kolem nádraží se začínaly rozsvěcet lucerničky pouličních svítilen. Přitáhla jsem si kabát blíž ke krku, a znovu jsem v dlani sevřela držadlo kufříku. Kdybych se nezdržela v práci, mohla jsem už dávno sedět ve vlaku. Nepatrně jsem si povzdechla a obezřetně jsem se rozhlédla kolem. Přes neproniknutelný opar jsem neviděla dál než na metr před sebe. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem se cítila bezpečně. Už jako dítě jsem měla bujnou fantazii a nic mi nebylo nepříjemné tak jako tma a pocit samoty. Často jsem se budila uprostřed noci snažíc se uniknout ze spárů nočních můr, ale můj pokoj nebyl o moc bezpečnější. Stísněně jsem se krčila v rohu postele a vyděšeně jsem třeštila oči do tmy ve snaze zahlédnout plížícího se nepřítele nebo stín loudající se podél zdi. Nepatrně jsem se otřásla, abych se zbavila nepříjemných myšlenek. Tenkrát jsem byla ještě dítě…

„To je mlha, že by se dala krájet!“ ozvalo se za mnou tak nečekaně, až jsem sebou trhla. Nově příchozí si patrně povšiml mého rozrušení a dal se do smíchu.

„Ale paninko, nemáte čistý svědomí,“ zašveholil a obratným tahem pravé ruky si vsunul cigaretu do úst. Chtěla jsem namítnout, že na zastávce se kouřit nesmí, místo toho jsem ale stála přikovaná na místě a nezmohla jsem se ani na pozdrav. Vrtalo mi hlavou, proč jsem ho neslyšela přicházet. Muž vytáhl z kapsy zapalovač a zkušeným pohybem škrtnul. Na kratičkou chvíli mu v rukou zatančil drobný plamínek, ale vzápětí zase zmizel. Jako by ho pohltila mlha.

„To jsem z toho…,“ zamumlal si muž pod vousy a zkusil to znovu. Plamínek hřejivě zamrkal a schoulil se zpět do nitra zapalovače. Muž nespokojeně zamručel a vrátil zapalovač do kapsy.

„Vy asi oheň nemáte, co,“ prohodil a změřil si mě pohledem. Nesměle jsem zavrtěla hlavou a doufala jsem, že se se mnou znovu nepokusí navázat kontakt. Z nepříjemné situace mě zachránilo blížící se supění vlaku. Muž si vytáhl cigaretu z úst, na malou chvíli ji sevřel mezi prsty a potom ji hodil pod přijíždějící vlak.

Obezřetně jsem si vybrala jiný vagón než cizinec. Už tak bylo nepříjemné, že jsem musela cestovat po tmě, natož abych ještě cestovala s cizím mužem. Vyhoupla jsem se na schůdky rychlíku a opatrně jsem pronikla do úzké chodbičky. Nechtěla jsem si vybrat hned první kupé, kráčela jsem tedy dál chodbou a přidržovala jsem se upatlaných oken, protože jsem moc dobře věděla, že se rychlík může kdykoliv dát do pohybu. Když jsem měla pocit, že se nacházím přesně ve středu vagónu, sevřela jsem v dlani kliku a škubla jsem za dveře kupé. Uvnitř nikdo neseděl. Vlastně většinou uvnitř nikdo neseděl. Vlaky do Luhačovic jezdívaly k večeru prázdné. 

Pečlivě jsem za sebou zabouchla dveře a usadila jsem se do měkkého, koženého sedadla u okna. Instinktivně jsem se podívala ven, nespatřila jsem ale nic víc než svůj odraz se spoře osvětleným kupé v pozadí. Užuž jsem chtěla od výjevu odtrhnout pohled, v tom mě ale zaujal drobný lísteček, který ležel na stolku pod oknem. Zvědavě jsem po něm natáhla ruku. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen složená jízdenka, kterou tu předchozí cestující zapomněl nebo úmyslně zanechal, ale potom jsem si všimla, že je papírek pečlivě složený a podle počtu záhybů jsem odhadovala, že svým formátem překračuje tradiční velikost jízdenek. Vzbudilo to ve mně zvědavost. 

Samozřejmě jsem vždycky ctila soukromí a osobní vlastnictví, ale v kupé jsem přeci byla sama a nevypadalo to, že by se každou chvíli měl někdo vrátit. Pro jistotu jsem se zběžně rozhlédla kolem sebe. Byla jsem opravdu sama. Opatrně jsem začala rozbalovat skládanku. Dávala jsem si pozor, abych nenarušila její strukturu, i když jsem moc dobře věděla, že se ke svému majiteli stejně nevrátí. Postupně jsem pronikala dovnitř. V jednom záhybu jsem objevila kousek ručně psaného textu. Určitě to bude milostné psaní. Nebo tajný vzkaz někomu, kdo měl cestovat zrovna tímhle vlakem, přesně v tomhle kupé. 

Na chvíli jsem zaváhala. Nechtěla jsem bořit ničí intimitu, ale zvědavost byla silnější. Znovu jsem se rozhlédla kolem sebe a zaposlouchala jsem se do zvuků na chodbě. Nic nenasvědčovalo tomu, že by do vagónu přistoupil někdo další, natož že by se někdo vracel do prostředního kupé. Skoro se mi podařilo proniknout do jádra skládanky, v tom se ale vlak dal s mocným škubnutím do pohybu. Papírek mi vyklouzl z rukou a zmizel kdesi pod sedadlem. Předklonila jsem se a zkusila jsem rukou zapátrat v prostoru pod sedadlem. Nic. Neochotně jsem se tedy zvedla, klekla jsem si na kolena a pohledem jsem se snažila najít ten cár papíru. Z nepořádku pod sedadlem se mi zvedal žaludek. Pohledem jsem přelétla jakousi prázdnou lahvičku, použitý kapesník a vzadu bylo dokonce zastrčené něco, co v šeru připomínalo lahvičku od parfému.

„Vida, co všechno se dá ve vlaku najít,“ zamumlala jsem a nataženými prsty jsem papírek vysvobodila z ponuré společnosti. Znovu jsem se pohodlně usadila a zdolala poslední záhyb skládanky. Ve snaze rozluštit psaný text jsem přimhouřila oči. Vypadalo to jako nějaké verše. Hlavou mi blesklo, že poezie by se měla číst zásadně nahlas. Nadechla jsem se tedy a pomalu jsem předříkávala zdánlivě neznámý text.

„Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné –„

Nabývala jsem dojmu, že mi jsou verše povědomé, ale ať jsem se snažila, seč mi síly stačily, nemohla jsem se dobrat autora. Rozhodla jsem se tedy číst dál.

„když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře…“

Zarazila jsem se. Měla jsem pocit, že se něco otřelo o dveře kupé. Žaludek se mi sevřel strachy a po zádech mi přejel mráz. Nevšimla jsem si, že by vlak zastavoval. Byla jsem na cestě teprve chvíli, ještě jsme nemohli dorazit do příští stanice. V tom se ozvalo letmé zaklepání na sklo dveří. Nemohla jsem se ubránit pocitu, že mělo rytmus následujících slov básně „a pak už ne“. Nasucho jsem polkla. Chtěla jsem přimět své vyprahlé a strachem zúžené hrdlo k souhlasnému: Dále, ale ze rtů se mi vydral jen neurčitý zvuk. Nově příchozí ale na pozvánku nečekal. Vzal zvenku za kliku a pomalým, táhlým pohybem otevřel dveře. Ten pohyb trval snad celou věčnost. Pátravě jsem se zadívala do šera chodby, světlo v kupé ale zablikalo a na malou chvíli mě ponořilo do tmy.

Když se znovu rozsvítilo, seděla naproti mně žena. Vyděšeně jsem trhla rameny a až v krku jsem cítila, jak mi zběsile uhání krev v žilách. Žena mi nevěnovala pozornost. Dívala se z okna do mlhavé tmy a nepatrně pohybovala rty. Možná šeptala slova modlitby. Byla drobná, nemohla být o moc vyšší než já, a vlasy měla kolem pobledlého obličeje stažené do přísného drdolu, jež byl poněkud v rozporu se zbytkem jejího oblečení. Měla na sobě krásné letní šaty, přestože venku pomalu začínalo mrznout, a podél klíčních kostí se jí až k ladné linii boků táhly hnědé skvrny a cákance. Ženy, které nosily úhledné drdoly, přeci obyčejně nenosily pokecané šaty. 

Cítila jsem, že se můj tep vrátil zpět do přirozeného rytmu. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila jsem se trochu uvolnit ztuhlé tělo. Neměla bych být tak paranoidní, kárala jsem se v duchu. Sotva jsem sklopila zrak zpět k veršům, zmocnil se mě nepříjemný pocit. Tušila jsem, že na mě má zvláštní spolucestující zírá. Snažila jsem se ponořit do řádků, ale čím víc jsem se soustředila, tím víc jsem cítila, jak mi hrdlo znovu svírá ten nepříjemný pocit hraničící s děsem.

Najednou žena uhodila pěstí do stolku. Naskočila jsem. Přestala jsem dýchat. Zvedla jsem pohled. Podívala se mi upřeně do očí. Rty měla k sobě semknuté tak pevně, až jsem se bála, že jí nadobro srostou. Jakoby vyslyšela mé obavy, prudce je rozevřela a z nitra se jí vydralo temné zasténání. Cítila jsem, jak mi strachy tuhne krev v žilách, ale v duchu jsem sama sebe přesvědčovala o tom, že má spolucestující měla prostě jen mizerný den, nebo že ji štvou ty fleky na šatech. Zmlkla. Prudce se nadechla a z úst jí vyrazil souvislý řetězec slov.

„Cestujete sama? Neradila bych vám to. Neradila bych to nikomu. Zvlášť když je tohle psí počasí,“ vychrlila ze sebe jako by byla nervózní z toho, že mluví s někým cizím a strnulým pohybem ruky ukázala na mlhu za oknem, skoro to vypadalo, že se jí chce dotknout. Na chvíli se mi zachtělo zalhat a tvrdit, že cestuji společně se svým fiktivním manželem, který se co chvíli vrátí z toalety, ale potom jsem nabyla dojmu, že by to stejně nemělo smysl.

„Ano, chtěla jsem jet dřív, ale ujel mi vlak,“ odpověděla jsem ze zdvořilosti a předstírala jsem, že se znovu nořím do světa veršů. Žena mě ale nenechala uniknout. Pátravě se na mě zadívala a nepatrně naklonila hlavu doleva. Zírala mi přímo do očí, cítila jsem se před ní nahá a provinilá. Potom prudce škubla hlavou, až jí pronikavě přeskočily obratle. Znechuceně jsem nakrčila ústa. Nevšimla si mého pohoršení.

„Vdaná nejste,“ prohodila jako by mi četla myšlenky a kývla hlavou směrem k mému prsteníčku. „Já vdaná byla,“ pokračovala a pozvedla levou ruku. Zkoumavým pohledem si změřila prsteníček. Prstýnek na něm ale nebyl. Ruce jí zdobila jenom špína, která jí ulpěla za nehty. Z toho pohledu se mi dělalo nevolno, snad nikdy jsem neviděla tak špinavé ruce. Znovu jsem zavadila pohledem o dokonalý drdol a hlavou mi proletělo, jak může mít žena s takovým účesem tak zanedbané ruce. Všimla si, na co se dívám, ale můj pohled si špatně vysvětlila.

„Vzali mi ho,“ řekla a její hlas se zabarvil pronikavým smutkem. „Vzali mi všechno…,“ pokračovala a pomalu svírala ruku v pěst. „Ale ty, ty mi to vrátíš!“ vykřikla a znovu udeřila špinavou pěstí do chatrného stolku. Trhla jsem sebou. Podvědomě jsem očekávala, že se po mně žena vrhne. Místo agresivity jí ale v zapadlých očích svitlo něco jako naděje a příslib přátelství. Což bylo v téhle situaci vskutku zvláštní.

„A teď mi slibte, že si dobře zapamatujete všechno, co vám řeknu. A že si nic z toho nenecháte pro sebe,“ řekla a zřetelně u toho pohybovala rty, to abych dobře rozuměla každému slovu. Nezmohla jsem se na odpověď. Měla jsem sto chutí štípnout se do ruky, abych se přesvědčila o tom, že se mi to nezdá, ale seděla jsem jako přibitá a odevzdaně jsem čekala, co bude dál. Jako by se jedna část mého já strachy nemohla pohnout, a ta druhá prostě dychtila po tom, přijít téhle ženské na kloub.

„Ach, snad ze mě nemáte strach,“ zarazila se žena a zahleděla se na mě s povytaženým obočím. Dokonce jsem měla pocit, že se pokusila o úsměv, ale tenhle akt zdvořilosti mi příliš nepomohl. Ba naopak. Žena s pokřivenou tváří a vyceněnými zuby působila snad ještě děsivějším dojmem. Mlčela jsem a s napětím jsem čekala, co bude dál. Možná jsem tajně doufala, že ji můj nezájem doprovázený tichem vyprovodí z kupé ven. Mýlila jsem se. Žena se pohodlně usadila, jestli se tomu ovšem dá tak říkat, zadívala se z okna a začala vyprávět.

„Jmenuju se Magdaléna Mrázová, narodila jsem se roku 1974 a dlouho jsem pracovala jako ošetřovatelka,“ prohlásila věcným tónem jako by seděla někde v kanceláři a ucházela se o novou práci. „S manželem jsem se seznámila na plese. Byla jsem tam s kamarádkou, ta o půlnoci zmizela v doprovodu nějakýho burana a nechala mě tam samotnou. Karel se o mě postaral. Dělal tam na baru. Nalil mi pár panáků a nakonec mě doprovodil domů. K sobě domů,“ zhluboka se nadechla, tušila jsem, že se blíží ta nepříjemná část příběhu, něco, co jí jistě způsobilo bolest.

„Však víte, jak to chodí, ne? Jak tak na váš koukám, nemusím nic vysvětlovat. Za měsíc jsem zjistila, že jsem těhotná. No a Karel si mě vzal.“ Vytrvale jsem mlčela a snažila se odhadnout, kam by tahle jednostranná konverzace mohla směřovat. Chce si stěžovat na manžela? Bije ji? Našel si jinou ženu? Co proboha může vést ženu s tak dokonalým drdolem k tomu, aby líčila svůj život cizince v zatuchlém kupé?

„Asi jsem ho tak úplně nemilovala. Znáte to. I když, jak tak na vás koukám, tak to spíš neznáte,“ poznamenala a na rtech se jí mihlo něco ve formě ironického úšklebku. Cítila jsem, jak mi do tváří vstupuje nach. Nebyla jsem zvyklá na to, že by neznámí lidé otevřeně naráželi na můj neexistující milostný život.

„Milana jsem potkala v práci. Byl to takovej normální chlap. Přišel k nám se zlomenou rukou. Furt mi říkal, jak mám hezký oči a tak, no a pak mě prostě pozval na kafe. Tou dobou jsme s Karlem už měli dvě děti.“ Aha, takže si našla milence. Ale proč mi to ksakru vykládá? Chce se pochlubit? Chce, abych jí poplácala po rameni? Chce, abych jí poradila, co dál? Hlavou se mi proháněly stovky otázek najednou, zatím jsem ale neměla odvahu přerušit váhavý monolog. Odpovědi byly v nedohlednu.

„Jenže Milan byl ženatej a taky měl děti. A když jsem mu řekla, že ho miluju a že odejdu od Karla, úplně se změnil. Před týdnem jsem seděla zrovna v tomhle kupé. Tam co vy. Víte přeci, že vlaky na Luhačovice touhle dobou jezdívaj prázdný. A on si mě našel,“ sotva srozumitelně zamumlala a na chvíli se ponořila sama do sebe. Začínala jsem se cítit nepříjemně. Tělo mi obestíral neznámý chlad a ze všeho nejvíc se mi chtělo jednoduše odejít. Ale nemohla jsem. Měla jsem pocit, že mi všechny orgány naprosto vypověděly službu. A že jsem oddaná na milost i nemilost téhle prapodivné ženě.

„Seděla jsem zrovna tam, co vy,“ dodala nepřítomně a kývla hlavou směrem ke mně. „Rozrazil dveře do kupé a zařval na mě něco jako že jsem coura. Nějak se dozvěděl, že jsem volala k nim domů.“ Bezděky jsem otočila hlavu a zadívala jsem se na omatlané dveře. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se tu před týdnem odehrálo nějaké drama. Sklo bylo vcelku a dveře pokojně spočívaly ve svých pantech.

„Nestihla jsem ani nic říct, měla jsem z něj strach. Začala jsem brečet. Vrhnul se na mě, prudkou ránou mě zatlačil do sedadla. A pak mě bodnul. Poprvý pod klíční kost. Pak o něco níž do hrudi. Potom do břicha. No a pak najednou všechno zhaslo. Žádný světlo na konci tunelu, jen tma….“ dovyprávěla a odmlčela se. Vytřeštěně jsem na ni zírala, nemohla jsem popadnout dech. Cítila jsem, jak mi na čele vyrazil studený pot i jak se mi pod tíhou kufříku nepatrně třesou kolena. Tohle přeci nemůže být pravda. Nic z toho, co mi teď vyprávěla, rozhodně není pravda. Snažila jsem se začít pravidelně dýchat, ale vzduch mi kdesi v těle váznul.

„Já nechci, aby to hodil na Karla. Víte, on mě totiž můj Kája občas praštil,“ dodala hlasem prosyceným obavami a znovu na mě upřela pohled.

„Musíte jim říct, že to byl Milan. Musíte jim říct, jak se to stalo. Nedovolte, aby děti zůstaly samy. Musíte jim to říct…. Musíte jim to říct…“ začala skuhrat naléhavým tónem. Všimla jsem si, že se začala nepatrně kývat zepředu dozadu. Dokonce i přestala mrkat, s pohledem upřeným na mě neustále opakovala poslední větu. Musíte jim to říct. Celý ten výjev jsem sledovala v němé hrůze. Měla jsem pocit, že mi nedostatkem vzduchu modrá kůže, cítila jsem, jak mi všeobjímající chlad prostupuje tělem až hluboko do útrob, až na samou dřeň. V tom mi někdo sáhl na rameno. A znovu. Jemně se mou zatřásl. S výkřikem jsem se probudila.

„Slečno, vystupovat! Přijíždíme na konečnou!“ cloumala se mnou trpělivě průvodčí. Asi jsem nebyla první cestující, který se plně oddal kolébání vlaku a ponořil se do říše snů. Trochu jsem se styděla, celou tvář jsem měla orosenou potem. A přestože jsem byla vzhůru, stále jsem cítila ten svíravý chlad. Průvodčí se ještě naposledy ohlédla do kupé, aby se přesvědčila, že znova neusnu, a zmizela v tmavé uličce. 

Pomalu jsem se postavila. Navzdory tomu, že jsem celou cestu prospala, jsem se cítila tak unavená a slabá, jako bych právě uběhla celý maratón. Natáhla jsem se pro kabát. Zlehka se mi podlomila kolena a nepatrně jsem klesla zpět na sedadlo. Pohledem jsem zavadila o papírek na stolku. Verše. Byly zase tak úhledně složené jako před tím. Nebo se mi zdálo i tohle? Pozvolna jsem začínala mít nutkání co nejrychleji tohle divné kupé opustit. Popadla jsem bundu, a aniž bych si ji aspoň přehodila přes ramena, vyrazila jsem do uličky. 

Vlak právě přijížděl na nádraží. Stála jsem u dveří a zvědavě jsem se rozhlížela kolem. Ve vagónu jsem cestovala sama. Po záhadné ženě v šatech nebylo ani památky. Opravdu to byl jen živý sen. Skoro jako jeden z těch, co se mi zdávaly v dětství. Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem jsem sledovala krajinku míhající se za sklem vlaku. Tyhle domy jsem už dobře znala. Za malou chvíli budu doma.

            Vlak se skřípěním zastavil. Natáhla jsem ruku ke klice na dveřích a z posledních sil jsem za ni zatáhla. Opatrně jsem sestoupila ze schůdků na chladný beton perónu a naposledy jsem se ohlédla za vagónem, i za prostředním kupé. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že mi ještě dlouho nedá spát.

            Mlha se líně povalovala i v ulicích Luhačovic. Po cestě jsem ji ale už vnímala spíš jako starou známou než jako dotěrnou návštěvu. Svižným krokem jsem došla na zastávku, prostudovala jsem jízdní řád, ve kterém stála nemilá zpráva. Výluka. To mi dneska scházelo. Nejdřív mi ujede vlak, potom trapně usnu ve vlaku a nakonec se musím táhnout přes půl města na další zastávku. Zvolna jsem se dala do pohybu. Pomalu jsem se sunula po liduprázdných ulicích, oproti předchozímu snu mi mlha připadala daleko přívětivější, skoro jsem měla chuť ji obejmout, celá se do ní zahalit a znova usnout. Nechala jsem se unášet tím lahodným pocitem, tím náhlým souzněním mě a mlhy. V tom jsem se zarazila.

„Mrtvá ve vlaku. Z vraždy je podezřelý její manžel. Hrozí mu až deset let.“ Křičely na mě noviny z trafiky, kterou jsem právě míjela. Zalapala jsem po dechu a instinktivně jsem se zapřela o dřevěnou stěnu.

„Musíte jim to říct,“ jakoby šeptala mlha a začala se mi lísat ke kotníkům, až jsem jí měla všude kolem, až jsem jí byla plná…. „Musíte jim to říct…“