Literární pokusy (12) - Dokud nás smrt nerozdělí - část druhá

Špičkou ukazováčku jsem stiskla zvonek. Až venku jsem slyšela jak rozezněl vilu, někdo musel být doma, byla otevřená okna. Trpělivě jsem vyčkávala. Nikdo neotevíral. Stoupla jsem si na špičky, abych zrakem přesáhla plot a zapátrala jsem pohledem v oknech. Někdo tam stál a pozoroval mě. Zřejmě si myslel, že mě neúspěšný první pokus odradí a odejdu. To se ale přepočítal. Zazvonila jsem podruhé. Prst jsem ale ze zvonku nesundala, držela jsem ho pevně přitisknutý, až mi začínal bělet kloub. Nehodlala jsem polevit.

,,Tak už přestaňte! Vždyť už jdu!” ozvalo se z vily podrážděně. Vítězoslavně jsem se pousmála a dlaněmi si uhladila sáčko.

,,Dobrý den, jsem Tešlárová z Krizového centra, přišla jsem vás zkontrolovat. Dlouho jste se u nás neukázala,” oznámila jsem a roztáhla ústa do širokého úsměvu.

,,Aha, dobrý den,” přitakala žena. Neuniklo mi, že je nervózní. Přešlapovala z jedné nohy na druhou a hrála si se snubním prstýnkem.

,,Jste sama doma? Nemusíte mít strach, přišla jsem si jen popovídat,” spiklenecky jsem na ni mrkla. Nejdůležitější totiž vždycky bylo, získat si u takových žen důvěru. Pomaličku se vkrást do jejich nitra, stát se jejich přítelkyní, důvěrkyní… A nakonec jí ukázat, že to jde i jinak.

,,Manžel je v práci, vrátí se až večer,” oznámila mi.

,,Pustíte mě dál?” optala jsem se opatrně. Paní Králová nepatrně kývla hlavou jako by zvažovala možnost nechat mě stát venku a zmizet v bezpečí vily. Nakonec ale svou štíhlou ruku zahalenou v rukávu silného svetru natáhla k zámku a otočila klíčem.

Neochotně mě uvedla do haly. V úctě před nádhernou dřevěnou podlahou jsem si zula lodičky a ponechala je u vchodových dveří. Paní Králová mi rukou pokynula, abych postoupila dál do domu. Ocitly jsme se v jídelně s velkým masivním stolem a šesti židlemi. Uprostřed stolu se tyčila starobyle vyhlížející váza plná pivoněk.

,,Posaďte se,” hlesla žena a sama pokračovala dál v chůzi.

,,Káva, čaj?” optala se ledabyle, jako by se jí nechtělo mi nic nabízet, jako by mě nejradši ihned vyprovodila. Možná ale jen nechtěla uvěřit tomu, že je v domě někdo další, tomu, že někdo vstoupil do její každodenní samoty.

,,Kávu prosím, děkuji,” odpověděla jsem a usadila se za stůl. Dlouho bylo ticho, do kterého tu a tam vstoupil zvuk varné konvice a cinknutí lžičky o stěnu hrníčku. O chvíli později u mě stál hrníček horké kávy a po mém boku seděla ona žena, která se měla na několik týdnů stát středobodem mého vesmíru.

,,Jak jsem už říkala, jmenuji se Nina Tešlárová a jsem z Krizového centra. Zastupuji paní Vlachovou, která je v současné době na nemocenské,” ozřejmila jsem ji situaci a osladila si kávu. Paní Králová si nervózně poposedla a složila ruce do klína.

,,Takže všechno víte,” hlesla a začala si rukou žmoulat lem svetru.

,,Něco jsem se dočetla z dokumentace, ale radši bych si s vámi promluvila osobně, pokud vám to nevadí.” Snažila jsem se působit mile a profesionálně, paní Králová ale nadále byla ostražitá a nedůvěřivá. Mlčela. S pohledem zabodnutým do země spletla prsty obou dlaní a začala dělat mlýnek.

,,Vím o tom, jak se k vám váš manžel chová a jsem zastáncem toho, že na takové jednání nemá právo,” začala jsem opatrně.

,,Nerozumíte tomu,” oponovala mi dotčeně. ,,On za to nemůže, má mě rád. Jen to teď nemá lehký.”

,,Paní Králová, z dokumentace jsem vyčetla, že situace trvá asi rok, vážně si myslíte, že se to zlepší?” zeptala jsem se se soucitným pohledem v očích. Mlčela. Do očí jí začaly vstupovat slzy, ale neplakala. Statečně je držela na okraji přehrady a vytrvale bránila jejímu protržení.

,,Někdy mám strach, že mě zabije,” vyrazila ze sebe a společně s proudem slov si na povrch prorazilo cestu i několik slz. Obratně jsem strčila ruku do kabelky a vytáhla z ní balíček papírových kapesníků. Beze slov jsem je položila na stůl a vyčkávala na další projev důvěry. Paní Králová ale mlčela. Zarudlýma očima hleděla prosklenými dveřmi do zahrady.

,,Bylo to lepší. Víte, řekla jsem mu,že jsem těhotná. Omlouval se mi a byl rád,” její výpověď přerušilo hlasité vzlyknutí. ,,Dokonce mi donesl kytku…, “ dodala a na chvíli se odmlčela. Člověk by řekl, že s takovou vilou a tučným kontem tahle nádherná ženská dostává kytky obden.

,,Jednou přišel domů, byl už večer. Víte on má hodně práce, má toho moc,” pokývala hlavou. Nemohla jsem si nevšimnout toho, že takřka nemrká. Jakoby její pohled vůbec nesměřoval ven do zahrady, ale zarýval se jí do nitra a pátral po událostech posledních dní. Jakoby nahlížela pod svůj povrch.

,,Přišel večer a chtěl si dát skleničku. Miluje whiskey, má celou sbírku láhví z různých zemí,” při těch slovech se mírně pousmála, možná si vzpomněla na to, jaký kdysi býval, znovu ho uviděla jako muže, se kterým se seznámila třeba někde na večírku, a který ji dost možná okouzlil svými znalostmi o irském moku. Znovu se odmlčela a ruce si bezděky položila na břicho.

,,Víte, já nechtěla pít. Bylo to poprvé, co… nechtěla jsem mu ublížit,” hlesla a nehty pod přívalem žalu zaryla do vlny, která halila její zmučené tělo.  

,,Řekla jsem, že nebudu pít. Neodpověděl, měla jsem strach, ale nechal mě odejít do ložnice. Na chvíli jsem usnula,” zmlkla a skousla si ret. Tušila jsem, co přijde, ale chtěla jsem, aby mi to pověděla sama. Už to byl totiž malý krok k překlenutí té zdánlivě bezedné propasti. Postavit se čelem k pravdě. Přestat si nalhávat.

,,Přišel. Vzbudily mě jeho kroky na schodech, vždycky když se opil, dupal. Rozrazil dveře do ložnice, něco zakřičel. Nestačila jsem se schovat. Strhl ze mě přikrývku, chytil mě za kotník a trhl. Strhl mě z postele a vláčel mě dolů po schodech, až sem do jídelny,” na chvíli přerušila svou výpověď a rozhlédla se kolem sebe. K nevíře, seděly jsme v té místnosti jakoby nic, v klidu jsme popíjely kávu na místě, které ještě před pár dny bylo zbroceno krví.

,,Začala jsem krvácet. Cítila jsem, že se ta tenoučká nitka mezi mnou a tím uvnitř pomalu trhá. Křičel na mě, nadával mi, že jsem si s ním nepřipila,” složila hlavu do dlaní a začala plakat. Konejšivě jsem ji pohladila po zádech, víc jsem pro ni v danou chvíli udělat nemohla.

,,Mrzí mě to,” hlesla jsem, abych prolomila chvíli ticha. Stiskla rty na znamení přijetí mého soucitu a pomalu se napřímila.

,,Potratila jsem. Říká mi, že je to má vina, že jsem ho vyprovokovala. Proto jsem tak dlouho nepřišla,” přiznala mi a dopila zbytek kávy. Zvedla se a odnesla hrníčky do kuchyně. Příběh této ženy se mě tak hluboce dotkl, že jsem měla chuť všechno jí povědět a ihned jí nabídnout svou pomoc. Ale tak jsem to měla skoro vždycky. Ať byly mé ruce jakkoliv potřísněné krví, vždycky jsem soucítila s obětí. A oběť nebyl ten, co se s nožem v hrudi svíjel v koutě.

,,Ukažte mi ruce,” pronesla jsem nekompromisně, záměrně jsem své přání formulovala spíš jako příkaz než jako prosbu. Bylo mi jasné, co pod vrstvou vlny uvidím, chtěla jsem se o tom ale na vlastní oči přesvědčit. Ona si ale stáhla rukáv blíž k prstům a tvářila se, že mou žádost přeslechla.

,,Já vím, co pod tím svetrem skrýváte, podobných pohmožděnin jsem už pár viděla,” sdělila jsem jí věcně a čekala na její reakci. Neochotně si povytáhla rukáv. Od zápěstí až po loket jí kůže hrála všemi možnými barvami. Věděla jsem, že bych neměla a že riskuji až příliš, ale nechtěla jsem tuhle nešťastnou ženu na pokraji zhroucení nadále vystavovat násilí.

,,Můžete žít úplně jinak,” hlesla jsem, coby přátelské gesto položila jsem ji svou dlaň na ruku a pohlédla jí do očí. ,,Jde to i jinak.”