Literární pokusy (12): Dokud nás smrt nerozdělí - část třetí

,,A jak?” zeptala se a v hlase jí zazněly pochyby, nicméně v očích se zračil jistý zájem ženy, která stojí na hraně svých sil a která bude možná ochotná udělat to, oč ji požádám.

,,On.. říká, že mi nikdo neuvěří. Že to nikoho nezajímá. A moje matka, říkala, že tyhle věci se řeší jen mezi čtyřma očima, doma,” vypravila ze sebe a odtáhla svou ruku. Nečekaně jsem znovu narazila na bariéru nedůvěry a pochyb.

,,Říkala jste, že někdy máte strach, že vás zabije. To byste chtěla? Skončit takhle?” snažila jsem se opatrně hrát na city a vzbudit v ní strach o holý život.

,,Ne, to ne…” odpověděla bez sebemenšího zaváhání.

,,Co kdyby o život přišel on?” nadhodila jsem jen tak ledabyle, jako rybář, co do vody pln očekávání ponoří udici a čeká, zda se ryba chytí. Paní Králová vytřeštila oči a nasucho polkla.

,,Jak to myslíte?” optala se šokovaně.

,,Víte, domácí násilí je stále poměrně tabu. Lidé ví, že se to děje, ale nejsou sto zakročit. A když se někdo vzmuží a obrátí se na úřady, často se proces vleče a ani to, že se dostane, až před soud nezaručuje úspěch. Manžel si vás může kdekoliv najít. A žena většinou není ve stavu, kdy by byla schopná odporovat. Cítí se svému muži zavázána a on ji kolikrát přiměje myslet si, že jeho násilné chování v minulosti zapříčinila ona sama. Je to začarovaný kruh, můžete z něj jen uniknout, pokud se vzepřete. Pokud se vzepřete definitivně,” vysvětlila jsem jí a očekávala reakci.

,,Vy mě tu jako nabádáte, abych ho zabila?” zeptala se a zvedla se ze židle. Rukama se zapřela o stůl a šokovaně hleděla do zahrady. Nemohla jsem se ubránit pocitu, že za clonou šoku jí v hlavě vrtá červíček pochybností, a že nad mým návrhem proti své vůli uvažuje.

,,Nemusela byste se ho ani dotknout, všechno bych zařídila já. Vy byste jen zavolala policii a nahlásila čin jako nutnou sebeobranu. Mám jisté kontakty v justiční sféře, neobvinili by vás. Uznali by, že jste se jen bránila, jako důkaz by posloužila zdravotní dokumentace a utržené rány,” ozřejmila jsem věcným tónem, jako bych jí nabízela nový vysavač.

,,Takže byste ho zabila vy?” Zabila bylo trochu silné slovo. Nikdy jsem si nepřipadala jako vrah a daný akt jsem nenazývala vraždou.

,,Dejme tomu,” neochotně jsem přitakala. ,,Ale musela byste mi trochu pomoct,” naznačila jsem a letmo jsem na ni přes obroučky brýlí pohlédla. Chvíli upřeně hleděla do zahrady, potom pomalu obrátila hlavu a naše oči se střetly.

,,Co mám udělat?” zeptala se rozhodně, ale já ještě nejásala, věděla jsem, že ještě zdaleka nemám vyhráno. Nebyla jsem žádný zelenáč, byla jsem si vědoma toho, že ještě může změnit názor, nebyla by koneckonců první ani poslední.

,,Přijedete autem ke Krizovému centru. Řídíte?”

,,Ano, trochu.”

,,Vezmete tmavou deku, nastoupím si dozadu, lehnu si na zem a přikryju se dekou. Je důležité, aby mě nikdo neviděl a aby to všechno zůstalo jen mezi námi dvěma.”

,,Myslíte, že bych se někde chlubila tím, že se chystám zabít vlastního muže?” ušklíbla se a poodstoupila k minibaru u okna. Vytáhla manželovu láhev whiskey a oběma nám nalila.

,,Dojedeme k vám domů, všimla jsem si, že máte parkovací místo za domem u parku. Zaparkujete tam, vystoupíme společně a vejdeme do domu. Schovám se, vaším úkolem bude očekávat příchod manžela a vyprovokovat hádku. Bohužel vás musí zbít. Naposledy. Zranění a modřiny poslouží později jako důkazy, které vás dostanou z pařátů paragrafů.”

,,Takže čím víc mě zřídí, tím líp?”

,,Bohužel je to tak.”

,,Hm, jaký paradox,” ušklíbla se a napila se. Alkohol jí trochu zkřivil ústa, zřejmě nebyla zvyklá pít.

,,Budu všechno sledovat, potom zakročím. Nemusíte se o nic starat a nemusíte mít strach,” dovysvětlila jsem. Nastalo ticho. Dopila skleničku a nalila si další. Stále ticho. Zvedla jsem se od stolu a zasunula jsem židli. Tvářila jsem se, jako bych se měla k odchodu a oddalovala tak pomocnou ruku a naději, která ji nečekaně svitla před očima.

,,Počkejte! Udělám to…” ozvalo se za mnou horečnatým hlasem. ,,Udělám, co budete chtít, pomozte mi, prosím,” požádala mě a z očí jí začal prýštit proud slz.

,,Dobře. Nechala jsem vám na stole svou vizitku. Stačí, když mi v daný den zavoláte, jsem k dispozici prakticky celý den,” kývla jsem hlavou na rozloučení a vyšla jsem na zahradu.

,,Je to vážně bezpečné? Už.. už to někdo zkusil?” zavolala za mnou.

,,Ano. Už to někdo zkusil.” Slovo “někdo” představovalo konkrétně šest žen. Do posledního detailu jsem si pamatovala jejich jména, jejich příběhy, oblečení, které měly v daný den na sobě i překvapené výrazy jejich mužů. Nemohla jsem ani zapomenout na způsob, jakým do nich vklouzla čepel nože. Někdy to šlo jako po másle, ostří prořízlo kůži a hladce projelo vrstvou tuku. Jindy se muselo potýkat se zocelenou břišní stěnou sportovce. Ale tak či onak, vždycky našlo cíl.