Literární pokusy (12): Dokud nás smrt nerozdělí - část čtvrtá

   

     Uplynul týden. Telefon zůstával němý a v mé kanceláři se doposud nikdo nezastavil. Kromě Barona. Baron vyslídil mou adresu a jednoho večera na mě při návratu domů čekal v obýváku.

,,Přestaneš vůbec někdy lidi děsit?” vyrazila jsem ze sebe v úleku a snažila jsem se popadnout dech a zklidnit rozrušený tep.

,,Dokud budou neposlušní tak ne,” procedil skrz zuby a postavil se. ,,Co to mělo znamenat? Zbláznila ses? Kams dala hlavu? Co opatrnost? Co pravidla? Pomátla ses?” začal na mě sypat snůšku otázek prosycenou urážkami.

,,Potřebovala pomoc, hned. Nemohla jsem dál čekat,” snažila jsem se celkem neobratně argumentovat.

,,Co když tě napráská? Co pak? Pošleš do kytek všechnu svou práci kvůli jedný ženský? A co naše práce holčičko? Uvědom si laskavě, že tady už nejde jen o tebe,” zasyčel a výhružně vztyčil ukazováček.

,,Nenapráská mě, věří mi. Je zoufalá, potřebuje pomoc. Dlouho by nevydržela. A jak bys potom dostal Krále, kdyby mu ženuška natáhla bačkory?” Ťala jsem do živého. Baron mě potřeboval, stejně tak jako potřeboval Zuzanu Královou živou. Živou natolik, aby se nerozjelo vyšetřování a aby nikoho ani ve snu nenapadlo hledat za smrtí jejího manžela něco víc.

,,Dělej jak myslíš. Ale jestli se něco podělá, nečekej, že ti budu krejt záda,” pronesl rezolutně a opustil byt.

Oddechla jsem si a usadila se na pohovku. Na Baronovy nečekané vpády jsem si za ty roky ještě nezvykla. Věděla jsem, že to myslí dobře a neměla jsem mu to za zlé. Rozčílilo mě spíš to, že se tu zjevil jako mé alternativní já a vyslovil nahlas všechny obavy, kterých jsem se od návštěvy vily nemohla zbavit. Prakticky mi vykřičel do tváře to, co se mi honilo hlavou celý ten dlouhý týden. Ale nedělo se nic. Do bytu se mi nedobývala zásahová jednotka a telefon stále mlčel. Složila jsem hlavu do dlaní. Mohla by mě přeci jen zradit? Ať jsem přemýšlela jakkoliv, odpověď zněla vždy ne. Znala jsem ženy v podobných situacích. Hledaly východisko, někoho, kdo by je pochopil. Neměla důvod udat mě. Alespoň doufám. Těžce jsem oddechla a vstala jsem. Pohledem jsem zapátrala za oknem do černočerné noci, jestli se za tím neproniknutelným sklem přeci jen nesrocují muži v černých vestách. Musela jsem se té paranoie pousmát. Ani jednou jedinkrát můj čin nevyšetřovali, nikoho ani ve snu nenapadlo, že je za tím něco víc. Nebylo proč se bát. Pomalu jsem si rozepnula šaty a nechala je volně spustit k bokům. Potom jsem se z nich rukama vymanila. S lehkým šelestem dopadly na zem. Vystoupila jsem z nich a nechala je tam ležet. Jako bych  nahotou demonstrovala svou neohroženost i to, že jsem naprosto v bezpečí.

Vzbudilo mě neúprosné bubnování deště. Voda dotěrně dopadala na parapet, skoro jako by někdo prsty klepal na okno a snažil se dostat dovnitř. Při té představě jsem sebou trhla. Rozhodla jsem se, že se vrátím do vily a zlikviduji tak všechny strašáky jednou ranou. Počasí mě neodradilo, vyzbrojila jsem se deštníkem a jarním kabátkem. Bez zaváhání jsem stiskla zvonek a držela jsem ho tak dlouho, dokud se ve dveřích neobjevila paní Králová.

,,Nojo, takhle zvoníte jen vy,” pousmála se, skoro jako by byla ráda, že mě vidí. Když přistoupila blíž, aby mi odemkla, všimla jsem si modřin na jejím krku. Vypadala mnohem hůř než při poslední návštěvě. Ve tvářích byla pobledlá, bála jsem se zeptat, kdy byla naposledy venku. Změřila jsem si ji nenápadně od hlavy k patám a musela jsem uznat, že i oblečení na ní viselo daleko víc. Beze slov mi odemkla a uvedla mě do haly.

,,Neozvala jste se,”připomněla jsem jí káravým tónem a zula si lodičky.

,,Nebyla jsem si jistá,” odpověděla a sklopila pohled do země. ,,Víte, on má někdy i světlé chvilky,” řekla a automaticky vešla do kuchyně, aby nám postavila na kávu.

,,A proto vám nechává otisky prstů na krku? Abyste si ty světlé chvilky lépe pamatovala?” ušklíbla jsem se  a přijala nabízené místo za stolem.

,,Víte, ono nejde jenom o to, že vás bije. Je tu ještě něco, co byste měla vědět,” začala jsem pomalu vytahovat eso z rukávu. ,,Váš manžel jede v pojišťovacích podvodech, dluží spoustu peněz. Zakrátko o tuhle vilu přijdete.” Paní Králová zděšeně vydechla, zřejmě o jejich finanční situaci neměla ani tušení. Poznala jsem to podle třasu v rukou, když nesla na stůl kávu.

,,Tak ho zavřou, za to se přeci nestřílí,” chytala se pomyslné nitky spravedlnosti, která ji v tom nečekaném sdělení vytanula na mysl.

,,Věřte mi, že tak jednoduché to není,” prohlásila jsem soucitným tónem. Chystala jsem jí vylíčit všechno o lidech, se kterými se do činnosti za hranicemi zákona pustil a o těch, kterým dluží, ale sotva jsem se nadechla, abych pokračovala, zachrastila na příjezdové cestě kola automobilu. Paní Králová strnula.

,,To je on, přijel dřív!” vykřikla a prudce vstala. Začínala viditelně panikařit.

,,Uklidněte se, řekněte mu, že jsem jen návštěva, vaše kamarádka ze střední, něco si vymyslete. Bude to v pořádku.”

,,Schovejte se!” přikázala mi bez možnosti diskuze a rukou mě tlačila pod jídelní stůl. Neměla jsem na výběr, z haly k nám doléhalo chrastění klíčů v zámku. Hbitě jsem vklouzla pod masivní desku a přikrčila se v zadním rohu. Ubrus spadal téměř na zem, takže jsem tentokrát neviděla nic. Třísknutí domovních dveří. Mohutné kroky v hale. V tom jsem si uvědomila, že v tuhle chvíli nedaleko od něho leží moje lodičky. Ksakru. Snad zná obuv své ženy tak mizerně jako většina chlapů.

,,Zuzano?” zahřmělo z haly. Vedle stolu se ozvalo nervózní přešlápnutí.

,,Ahoj Tome, jsem ráda, že jsi dnes dorazil dřív. Jak ses měl v práci?” optala se ho a nerozhodným krokem se dokolébala do haly. Slyšela jsem, jak si Král svléká kabát. Ani bych se nedivila, kdyby mu z něho pomáhala manželka. Neodpověděl. Vešel do jídelny, otevřel minibar a nalil si do skleničky whiskey. Ztuhla jsem, byl ode mě sotva metr. Sebemenší zvuk mohl vyzradit můj úkryt i to, že v domě nejsou sami. Do jídelny se potichu šourala Zuzana.

,,Omlouvám se, nestihla jsem uvařit. Myslela jsem, že přijedeš později,” omluvila se. Ticho najednou prorazil zvuk tříštícího se skla. Pod stůl zaletělo pár drobných střepů a na noze mi ulpělo pár kapek whiskey.

,,Seru ti na tvoje omluvy! Kdo tady byl?” vykřikl znenadání. Začala jsem přemítat, jak na to přišel. Po chvíli mi došlo, že jsme pily kávu. A že oba šálky zůstaly v tom zmatku stát na stole.

,,Nikdo.. Já… Uvařila jsem si dva šálky, občas si dám kávu několikrát za dopoledne,” vymámila ze sebe paní Králová a předpokládala jsem, že své tvrzení podpořila křečovitým úsměvem.

,,Lžeš. Byl tady zas,c o? Ten tvůj rádoby kolega z práce,” obořil se na ni, udělal pár kroků a zvedl hrníček ze stolu. ,,Rozdali jste si to v obýváku na gauči? Nebo rovnou tady na stole…”

,,Nikdo tu nebyl, přísahám,”dušovala se Zuzana a do hlasu jí zlehka začal pronikat pláč.

,,Lžeš!” zakřičel a mrštil po ní hrníček s nedopitou kávou. Potom jsem slyšela jen sled tlumených zvuků. Mohla jsem si jen domýšlet, co se nade mnou děje. Pravděpodobně ji přitáhl za ruku k sobě. Mrštil s ní a ozval se dutý zvuk, to její trup dopadl na desku stolu.

,,Děvko, udělám ti to tak, že na to do smrti nezapomeneš!” Věděla jsem, co přijde. Slyšela jsem, jak si rozepíná kalhoty. Zuzana tlumeně vzlykala a nevyvíjela sebemenší odpor. Mohla jsem si jen domyslet, že to není poprvé, co se jí snaží zmocnit násilím. Zalila mě vlna odporu. Ozval se hlasitý vzlyk plný bolesti a ponížení. Měla jsem sto chutí vyběhnout ze svého úkrytu. Musela jsem ale myslet na důkazy. Navíc jsem tentokrát neměla žádnou zbraň. A Král byl zatraceně blízko na to, abych se nepozorovaně vyplížila a nějakou si opatřila. Poslouchala jsem to až do konce. Nepředstavitelný pocit bezmoci. Zachrčel jako zvíře, slyšela jsem jeho dech zrychlený vzrušením. Potom odešel a nechal Zuzanu bezmocně ležet na stole. Chvíli jsem napjatě seděla pod stolem a vyčkávala, jestli se nevrátí zpět. Když jsem napočítala do třiceti, vylezla jsem ven. Moje kroky směřovaly k Zuzaně.

,,Jste v pořádku?” optala jsem se šeptem. I když “v pořádku” byla v tuhle chvíli poněkud rozporuplná fráze. Odlepila obličej od stolu a s námahou kývla. Došlo jí, v jaké poloze přede mnou stojí a s malým náznakem studu v obličeji si stáhla šaty dolů.

,,Kde je?”

,,Vždycky se pak myje,” odpověděla zhnuseně a sesunula se na židli. Na tuhle situaci jsem nebyla vůbec připravená. Nejen, že jsem neměla po ruce zbraň, neměla jsem ani rukavice. Rozhodla jsem se improvizovat, lepší příležitost by se už nemusela naskytnout. Vzala jsem v kuchyni utěrku a natáhla jsem ruku po prvním noži, který jsem uviděla. Opustila jsem jídelnu a pomalu jsem se po schodech vydala do patra. Měla jsem strach. Mohl kdykoliv vyrazit z koupelny. Má síla tkvěla v momentu překvapení, prát jsem se nikdy neuměla. V půlce schodiště jsem uslyšela zvuk tekoucí vody. Ulevilo se mi. Ještě byl ve sprše. Přemýšlela jsem nad tím, jak to provedu. Přepadnout ho přímo ve sprše se mi jevilo jako holý nesmysl. Netušila jsem, jak koupelna vypadá a jestli je vůbec možné se tam někde schovat. Napadlo mě, že se po sprše určitě staví v ložnici pro čisté oblečení. Ale netušila jsem, které dveře do ložnice vedou. Plížila jsem se po chodbě a opatrně jsem přikládala ucho ke každému vchodu do místnosti. Za prvními dveřmi bylo něco jako pokoj pro hosty. Za dalšími dveřmi jsem objevila pracovnu. Když jsem se blížila k třetí, slyšela jsem, že zvuk vody sílí. Byla jsem tedy před koupelnou. Opatrně jsem našlapovala dál, abych se dostala k těm posledním dveřím, které bezpochyby musely patřit ložnici. Otevřela jsem dveře. Patrem se rozlehlo tiché vrznutí. Vklouzla jsem dovnitř a přivřela za sebou. Pohledem jsem rychle zmapovala prostor. Bohužel architekt vily byl zastánce minimalismu, neměli tu tedy nic než obrovské letiště, dva noční stolky a vestavěnou skříň. Pod postel jsem se se sebevětší snahou nevešla. Když jsem se zvedala ze země došlo mi, že zvuk tekoucí vody ustal. Začínala jsem panikařit. Rychle jsem otevřela skříň, ale byla příliš plná a mělká na to, abych dokázala splynout s oblečením. Jak dlouho mu může trvat, než se dostane z koupelny sem? Pohledem jsem zbrkle znovu projela celou místnost. Nic. Ani jediný úkryt. Uchýlila jsem se tedy k zoufalému řešení. Vzpomněla jsem si, že se dveře otevíraly do chodby. Přitiskla jsem se tedy ke zdi poblíž futer a čekala, až vejde do místnosti. Kde jinde bych ho mohla více překvapit, než s prvním krokem přes práh.

Napjatě jsem naslouchala zvukům na chodbě. Kroky se pomalu blížily k ložnici. Sevřela jsem nůž a zatajila dech, jako by mě snad mohl prozradit. Rázným pohybem otevřel dveře. Přišla moje chvíle. Vyskočila jsem zpoza rohu a zabodla mu nůž přímo do hrudi. Nezmohl se ani na výkřik. Byl natolik v šoku, že několik vteřin ani nekrvácel. Ohnal se po mně pěstí. Uskočila jsem. Očima jsem hledala předmět, kterým bych ho mohla omráčit. Ale minimalistická ložnice mi nečekaně nenabídla nic. Začala se mu z úst valit krev. V úzkém potůčku mu stékala po bradě a odkapávala na nahou hruď. Zvedl ruku k obličeji a prstem se té tekutiny dotknul. Jako by mu až v tu chvíli došlo, co se děje. Sklopil pohled k hrudi, ze které trčela čepel nože, a zděšeně na mě pohlédl. Naše oči se střetly. Těžko říct, jestli v mé tváři hledal porozumění nebo ji jen častoval výčitkou. Trvalo to jen chvíli. Potom se svalil na zem a koberec začal bobtnat krví. Velkým krokem jsem ho překročila a vyběhla z ložnice.

,,Zuzano? Kde jste? Musím zmizet. Je nahoře v ložnici. Všechno udělejte tak jak jsem vám řekla, bude to v pořádku. Zabila jste ho v sebeobraně, znásilnil vás a vy jste se bránila,” křičela jsem, zatímco jsem zdolávala schody. Paní Králová stála v hale a jen se na mě dívala. V pohledu se jí zračilo zděšení, ale taky nečekaný odstín vděku a uznání.

   

Poslední noc v ještě téměř novém bytě. Neměla jsem na výběr, musela jsem vyklidit pole. Bylo mi jasné, že mě Baron vykostí zaživa. Ale dát se zavřít nepřipadalo v úvahu. Nemohla jsem usnout. Uši jsem měla nastražené a svíral se mi žaludek při sebemenším zašramocení. Věřila jsem, že mě paní Králová nezradí, ale přesto jsem si tím nemohla být tak docela jistá. Byla jsem si vědoma toho, že jsem akci až příliš urychlila, ale neměla jsem na výběr. Nebylo pochyb, že Baron bude zuřit. Místo toho, abych upadla do hlubokého spánku, jsem osnovala plán, jak z toho všeho elegantně vybruslit a dostat se co nejdál z města. Jen tak pro jistotu.

Uprostřed noci mě probudil naléhavý zvuk sirén, vedral se mi do hlavy a pomalu mě nutil procitnout, otevřít oči. Škubla jsem sebou. Došlo mi, co se děje. Snažila jsem se co nejrychleji zmobilizovat své rozespalé tělo. Nemohla jsem se zorientovat. Rychle jsem se posadila na posteli, ale v tom zmatku jsem rukou zašátrala na špatné straně. Lampa nikde. Zpanikařila jsem. Cítila jsem, jak se mi zrychluje srdeční tep. Krev mi duněla v uších. Snažila jsem se uklidnit, ale nešlo to. Jsou blízko. Ještě nikdy nebyli tak blízko. Rozsvítila jsem. Pokoj ozářilo tlumené světlo, které si prorazilo cestu stínidlem. Vyskočila jsem z postele. Zamotala se mi hlava, jen tak tak jsem se udržela na nohou. Rychle. Kalhoty. Tričko. Začala jsem soukat nohu do nohavice. Sirény mi drásaly uši. Zněly tak blízko, že musely být přímo před domem. Zněly tak neuvěřitelně blízko, jako by mi burácely rovnou za dveřmi. Udělalo se mi mdlo. Přisuzovala jsem to stresu a adrenalinu. Noha mi začala těžknout a jako by se mi ztrácela ze zorného pole. Zoufala jsem upustila kalhoty a snažila se nahmatat své stehno. Ruce mi projely prázdnotou.

,,Do prdele, co se to ksakru…,“ hlesla jsem vyděšeně a pátravým pohledem jsem se zahleděla na své dlaně. Ve skromném světle lampy vypadaly bledě a nezřetelně, jako by se pomalu začínaly vytrácet i ony. Zvuk sirén neustával. Nemohla jsem se hnout. Tělěm mi prostupovala palčivá bolest. Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem zůstat.

,,Slyšíte mě?” probudilo mě plácání po tváři. Neochotně jsem otevřela oči. Oslepilo mě ostré světlo. Stáhla jsem obličej do bolestné grimasy.

,,Spadla jste ze schodů a utrpěla vážná zranění, jste v nemocnici. Co nevidět u vás bude manžel, nemějte strach,” usmála se doktorka povzbudivě. Vyděšeně jsem vytřeštila oči.

,,Můj manžel,” hlesla jsem vyprahlými rty.

,,To on vám to udělal?“ zeptala se opatrně. Ve snaze zabouchnout dveře realitě jsem odvrátila hlavu a pevně semkla víčka.