NESUĎME POPELKY!
Dnes ráno jsem s ještě
horkou kávou v ruce zabořila zadek do sedačky a bezděky jsem zapnula
televizi. Rozespalýma očima jsem zamžourala na blikající obrazovku a můj
probouzející zrak po chvíli zjistil, že právě běží pohádka. Spokojeně jsem
zamručela, pořádně jsem se opřela a nohy jsem si obalila chlupatou dekou. Kdo
by přeci neměl rád v tom předvánočním shonu pohádky, že jo. Navíc ráno se
za okny povaloval jakýs takýs sněhový poprašek, takže to k nějaké té slavnostnější
náladě úplně svádělo. Sevřela jsem v dlaních horký hrníček a užívala jsem
si, jak mi teplo z chladných dlaní proudí až do morku kostí. Napila jsem
se. Ranní káva je pro mě něco jako elixír života. Po ránu se cítím použitá,
vyhnaná z Ráje a naprosto ztracená, ale s prvním douškem kávy spokojeně
odhazuju fíkový list a s optimismem se řítím vstříc novým dobrodružstvím. Zamyšleně
jsem přimhouřila oči. Dívala jsem se na tu vesnickou holku v prachobyčejných
šatech, lila do sebe kafe, a v tom mi to došlo. Nemohla jsem se ubránit
pocitu, že tyhlecty pohádky mají přeci jenom nějaký hlubší smysl, a tím
rozhodně nemyslím zajetá klišé, jakože dobro vítězí nad zlem. Vážně, co když
jsou zlatokopky jenom nešťastný malý holky, co moc koukaly na pohádky? Co když
vlastně jen taky čekají na prince? Možná jsou to všechno jenom o trochu
dospělejší Popelky, které zoufale hledají někoho, kdo by je vytrhl z všední
šedi a vzal je někam pryč, na zámek, do té pohádky, kterou odmala vnímaly jako
nějaký obraz dokonalé reality. Má jim společnost vůbec co vyčítat? Když jim ten
ideál v podstatě sama vnukla…
Nerozhodně jsem pokrčila rameny. Na obviňování
společnosti je jedno kafe málo. Možná bych si měla dát něco ostřejšího. Z pocitu,
že realita je mnohem složitější a ošemetnější, než se na první pohled zdá, mi
bývá vždycky tak nějak úzko…
(12/2017)
Komentáře
Okomentovat