VELIKONOCE ZAS PO ROCE
Velikonoce
v očích mé matky rok co rok znamenaly příležitost. Příležitost, které se s
urputností sobě vlastní sápala po pačesech. V každém dalším koledníkovi s
notnou dávkou fantazie a Morgana v žilách viděla mého budoucího ženicha. Už ve
futrech roztahovala vstřícně náruč a házela po nebohých chlapcích očka. Nic
netušící koledníci se ale stejně vždycky nechali nalákat na vejce a kus žvance.
Ty nejvhodnější adepty pak vždycky zvala na kafe.
Čas od času se mně některého zástupce opačného pohlaví zželelo a očima jsem se
mu snažila zřetelně naznačit, že se řítí do jámy lvové. A on buď poslech, anebo
si myslel, že mám tik. Zrovna dneska se mi ale jednoho takového podařilo
zachránit. Co na tom, že byl snad o půl století mladší. Matka se rozzářila a
lákala ho do svých spárů. Když pak nakonec po mých jemných náznacích opustil
matčinu past na ženichy, matka ho vlahým pohledem ještě dlouho sledovala z
okna.
,,Ale že je ten jejich kluk fešák," pronesla zasněně a zabodla do mě ten
svůj nic dobrého nevěstící pohled. Jen jsem pokrčila rameny a čekala, co bude.
,,Kdo by to do něj řek, když před lety zapálil tu stodolu, že z něj vyroste
takovej chlap," dodala a zavrtěla hlavou.
A mně bylo jasný, že letos podstatně slevila ze svých nároků. A že mi letos
evidentně zvoní hrana.
Komentáře
Okomentovat