Když je dneska ten 1. máj, dovolím si lehce zavzpomínat. Konkrétně se vrátím do roku 2012...
Bylo jaro. Pozdní večer - jako na potvoru máj, ku lásce zval
hrdliččin hlas a za růžového večera sličná děva pod dubem seděla. Ta
sličná děva jsem byla pochopitelně já a seděla jsem tam tak dlouho, dokud jsem
neztrouchnivěla jako starý pařez (nebo mi to tak alespoň připadalo).
,,Hynku, Viléme, Jarmilo!" chtělo se mi začít lát, když jsem viděla
zamilované páry mačkající se pod rozkvetlými třešněmi, abych se zbavila pocitu
osamění.
A protože jsem si připadala jako voyer, a mám takový pocit, že mě tak ti
zamilovaní i vnímali, vrátila jsem se nenápadně domů.
Připadala jsem si jako Odysseus, který se deset let plahočil na svou rodnou
Ithaku. Jen s tím rozdílem, že já křižovala naše město a trvalo mi to pouhých
14 dní (přísahám, že se mi to zdálo jako věčnost).
Navštívila jsem místní kino, místní diskotéky a bary. Doputovala jsem do
knihovny a do plaveckého bazénu. Nikde žádný chlap. Teda pár jsem jich potkala.
S pohledem plaché laně mě tiše sledovali a víc nic.
,,Sakra, holka, ty seš blázen. Copak ještě někdo v tomhle století křižuje
celé město kvůli tomu, aby našel pořádného chlapa? Moc čteš..," zkrotila
mé romantické představy kamarádka.
„Dneska se už každej seznamuje jen přes internet,
copak to nevíš?“ poučila mě a založila mi účet snad na pěti seznamkách.
„Ale Renčo, není pravda, že mám ráda psy ani, že jezdím na kole.“
komandovala jsem ji.
„Chceš vypadat jako zoufalá knihomolka? Ne? Tak vidíš.“
A tak jsem si večer udělala čaj a sedla si k notebooku. Během dvou hodin mi
napsalo přibližně 12 chlapů. Tolik jsem jich na ulici snad ani nepotkala! A já
blbá vysedávala po vzoru Máchovy Jarmily pod dubem jako káča.
Jeden z té hvězdné dvanáctky mi padl do oka. Jmenoval se Martin a vypadal
úžasně. Vysoký, hnědé vlasy, oříškové oči a úsměv jako z pláten kin. Byla jsem
příjemně překvapená, bydlel ve stejném městě jako já a ačkoliv se mi zdálo vždy
maličké, nikdy jsem ho nepotkala.
Překypovala jsem nadšením, když mě pozval na kávu. Vzrušeně jsem se soukala
do své nejkrásnější sukně a nejoblíbenějšího tílka, abych udělala stejný dojem jako mé fotky, které zhlédl. Koupelnu jsem poctila svou přítomností snad
milionkrát a zrcadlo div neprasklo z mých rádoby svůdných grimas, kterými jsem
chtěla Martina okouzlit.
Pocit štěstí a radostného očekávání opadl, jakmile jsem ho viděla. Měla
jsem sto chutí servat ze sebe jak sukni, tak tílko. Nechápala jsem, proč jsem
vlastně nešla v teplákách. Vůbec nevypadal jako gentleman na fotkách. Měl na
sobě džíny, které nosíval kdysi dávno můj táta, a tričko, poseté drobnými
dírkami.
Pojala jsem podezření, že jsem po večerech obdivovala cizí fotky.
Realita mi dala pěstí přímo mezi oči. S takovým člověkem jsem rozhodně večer
strávit nechtěla. Přitažlivost, která vznikla prostřednictvím internetu, byla
ta tam. Nenápadně jsem se vsoukala do živého plotu a doufala, že s ním splynu.
Těžko říct, jestli zaznamenal mou přítomnost, každopádně zběsilý úprk by
postřehl určitě.
Skoro hodinu vydržel stepovat kolem fontány. Já se v úkrytu snažila
ignorovat veškeré hrdelní zvuky, které vyluzoval a paranoidní představy tipu:
najde mě a zabije.
Nakonec odvrávoral domů a já si oddechla. Ještě ten den jsem zrušila účty na všech seznamkách. O takovéhle
seznamování vážně nestojím. Chci mít lásku s příběhem. A chci přečíst ještě
spoustu nových knih, ve kterých se osudy hlavních hrdinů střetnou uprostřed
zasněžené ulice nebo v přeplněném metru a ne na internetu. Koho by taky bavilo
číst pořád to samé dokola?
A tak kašlu na zabedněnce civící do monitoru a
vracím se zpátky pod dub. Lepší zakořenit v parku s romantickými ideály, než za počítačem s líným
zadkem!
Komentáře
Okomentovat