Je zima. Za oknem se válí sníh, mráz se mi vtírá do bytu a večer je brzo tma. Jímá mě nostalgie. Snažím se zahřát myšlenkou na poslední léto. Vzpomínám na vyhřáté zápraží domu, na teplé letní večery strávené na terase s nějakou tou deckou bílýho. No co si budem povídat, je mi trochu teskno.
Vzpomínka na léto zažehává další asociace. Léto, to jsou prázdniny. Čas volna, odpočinku, pohody a taky čas lásky. Kdy mě vlastně naposledy potkala letní láska? Pousměju se. Snažím se sama sebe přesvědčit, že mi tehdy bylo ještě náct. I když...
Tenkrát jsem jela na tábor poprvé jako vedoucí. A jelikož jsem kdysi i já bývala lehce oplácaná a v kolektivu nepříliš populární, přirozeně jsem tíhnula k dětem podobného životního osudu i vzezření.
Myslím, že se jmenoval Pavel. Bylo mu asi tak deset, měl značnou nadváhu a s železnou pravidelností ho večer co večer bolelo bříško. Sotva na tábor padla tma, bylo slyšet jak se šouravým a velice lenivým krokem plíží na marodku. Nechtěl spát na chatce. Ostatní se mu smáli.
Tehdy jsem sama sebe titulovala do role rytíře na bílém koni. V den diskotéky jsem se odhodlala a pro věčně sedícího Pavla jsem směle vykročila. On po mně ale vrhl pohled plný opovržení a odmítavého pohrdání.
A přesně taková ta letní láska bývá. Nesnesitelně krátká a ukrutně trapná. Asi do bytu pustím trochu mrazu, abych to letní šimrání včas utla. Na další zklamání se zatím necítím připravená.
Komentáře
Okomentovat